Transalpina a Tranfagarasan

Letošní dovolenou jsem se snažil prožít trochu jinak. Ne jen někde přebývat týden a pak jet zpět, tentokrát jsem chtěl, aby dovolená byla na kolech. Na čtyřech kolech auta někde kde je po celou dobu cesty co vidět. Nejdříve jsem uvažoval o Bulharsku, cesta do Primorska přes Planinu. Jenže pak zvítězilo Rumunsko. Důvodů bylo několik, chvála přírody na různých webech, TOPGEAR a jejich přejezd Transfagarasanu ve sportovních vozech a pověst nejhorších cest a zaručeného okradení na cestě krvežíznivými cikány.  Proto Rumunsko.

Plánování a přípravy

Na autě prošlo důslednou prohlídkou vše co má vliv na bezpečnost. Komplet kotouče i desky  vzadu i vepředu, ty vepředu jsem dodělal den před odjezdem, zajížděl je až cestou, ATE, přežily se ctí. Olej a jiné kapaliny zůstaly beze změn. U Tank Ono Spytihněv jsem doplnil nádrž benzinem po hrdlo, i když primární pohon byl plánovaný na plyn, ale 700 km dojezdu na benzin se vždy hodí.

Na Booking.com jsem zajistil ubytování pro první dvě noci, nechtělo se mi někde shánět nocleh po ujetí 800 km. Po internetu jsem nakoupil  rovinietu pro rumunské cesty – 31,12 RON a vignettu pro maďarké dálnice 4780 HUF. Slovenskou dálniční jsme koupili až cestou na dálnici na Břeclav. Bral jsem všechny tyto známky na měsíc, týden byl uvažovaný jako minimální varianta a tak měsíční vycházely levněji než dokup týdenních. Vezl jsem sebou i náhradní kolo, rozšířenou sadu nářadí o nejdelší kabel ke svíčce, klíč na svíčku, plochý a křížový šroubovák. Jo a oříšek 10 na sundání krytu z motoru. Dále lepící přípravek na kola ve spreji. To je vše, jak je vidět, autu jsem věřil, a ono mi důvěru vrátilo.

Pro posádku to byly, pro případ nouze spacáky a karimatka. Manželka prohlásila, že pokud budeme spát v přírodě, že bude v autě, takže jako potrava pro medvědy jsem byl určený já.

První den cesty

Ráno doplnění plynu co čerpadlo natlačilo a v 8 hodin  odjezd na trasu Břeclav, Bratislava, Budapešť, Szeged a do Rumunska. Tady jediná zajímavost, objezd Budapešti byl totálně zasekaný, ztratili jsme tam snad dvě hodiny, pak už to zase švihalo jedna radost. Do Rumunska jsme vjížděli trasou Szeged-Makó-Cenad. Toto je spodní trasa, dá se jet i na Arad, ale protože náš cíl byl Hateg, bylo lépe jet tudy. Pak přes Lovrin na Timisoara ( Temešvár ), Lugoj  do Hategu. Ubytování v Hategu zajištěné přes Booking, parkování před hotelem na ulici.

Rumunské vesnice

Hateg

Hateg

Rumuni si váží svých padlých z druhé světové a mají dost pomníků, v Hategu je taky jeden

Jak je vidět, město pěkné, přímé ohrožení života či zdraví zatím nehrozí.  Celkem 800 Km, nabral sem 70l plynu.

Druhý den cesty

Tento den byl jedním z těch, proč jsem do Rumunska jel, den přejezdu Karpat po silnici 67C – TRANSALPINA. Dříve,  než jsme se vydali  na jízdu po  této silnici,  jsme se najedli

A po té jsme ještě navštívíli vykopávky v Sarmizegetuse.

Je to areál římského sídliště, podle fotek vidíte velikost a to je zachycena snad jen polovina. Pak další zajížďka do Huneodary, kde je velký gotický hrad.

A hurá na Transalpinu. Už jen spojovací etapa silnice 7A Petrosani – křižovatka u přehrady Vidra stála za to. Silnice byla sice dost poškozená, ale přes to všechno poměrně dobře sjízdná,  povrch tvořil asfalt nebo drť. Při cestě se nám  naskytly tyto krásné pohledy

První sníh…

Pak křižovatka, „pravá 90 za dvě“ a začalo to. Kopec za kopcem, nádherný asfalt stále nahoru do oblak. První zatáčky…

…a pak jedna za druhou. Nádherná příroda, extáze radosti pro řidiče.

vrchol…

pak se to zlomilo a dolů…

Brzdy vydržely,

vždyť sem je zajížděl na Transalpině, to je vrchol důvěry.

Po sjezdu do Novaci cesta na Pitesti pak kousek po dálnici a do vesnice Oarja, kde jsme měli zajištěný nocleh. Poslední zajištěné ubytování v Rumunsku, zítra pojedeme do neznáma, zato k moři.

Délka trasy 420 km,plyn tankováno 24 litrů, přijíždíme na rezervu, po dálnici se chvíli honím ( předjíždím ) na benzin. Je to radost, jede se nádherně, policii nevidět, všichni jsou v pohodě a jedou těch svých 110 až 160.

Třetí den cesty

Ráno vyrážíme v osm hodin. Fotka u ropného čerpadla

a první starost je nabrat plyn. Ukazuje se, že v tomto jsou Rumuni dál než my. Podjedu dálnici a ve druhé dědině je benzinka s plynem. Taková typická.

Nemají tam tekoucí vodu a tak když chci nabrat do ostřikovačů, jde obsluha s petkou naproti k pumpě. Pak zpět na dálnici a na Bukurešť. Nádherná dálnice, 130 stálá rychlost, kromě předjíždění cesta ubíhá až k Bukurešti. Navigace nás vede na jižní obchvat. Náklaďáky, úzká a nepříliš kvalitní cesta, asi jako naše okresky. Trpím, jde to pomalu, zdržení asi hodinu. Pak nájezd na dálnici na Constantu. Zase ráj pro auto. Nádherná úplně rovná dálnice až do Constanty, pak zas nájezd na horší cestu, směr Mangalia. Moc aut, ale dá se, odsýpá to. V Tuzle bereme plyn, pak na pobřeží a první fotky u moře.

Dále na jih, natlačím se na silnici co nejblíže moře a po ní zvolna projíždím. Říkáme si, kde asi by se nám líbilo mít ubytování a pak zastavuji u dvou dohazovaček. Poznáte je snadno, mají v ruce klíče a mávají na vás, nebo cedulku CASARE a tu strkají do silnice. Nebo zaparkované auto s nápisem CASARE přes zadní sklo a uvnitř čekající domorodec. Organizace těchto nadháněčů je obdivuhodná. Příklad s námi. Zastavil jsem, baby se nacpaly do auta a navigovaly asi tak 200 metrů. Tady jsme vysedli a šli se podívat na ubytování. Jedna stále volala majiteli, aby nás čekal. Prohlídka a nesouhlas, nelíbí se. Dali by slevu, nechceme. Spojovatelka volá dalšímu, přejdeme dvacet metrů a tam další ubytování, majitel schází ze schodů a ukazuje nám ubytování – předzahrádka, pokoj, sociálka. Dává cenu k jednání 25 éček za noc, pokerový obličej a dotaz na manželku jestli jedem dál mu vychyluje rovnováhu zisku a svědomí, pak že Čechy ještě neměl, slevuje na 22 a v jedné větě na 20 éček za noc. Zajímavý rozhovor vedený z mé strany rusky, německy a anglicky, proložený českým aby manželka neztratila nit, z jeho strany anglicky a německy a rumunsky, aby dohazovačky věděly, jaká bude jejich provize. Ale povedlo se. Máme ubytování na tři dny.

Jdeme se válet. Tankováno 60 litrů, délka trasy přes 400 km.

Čtvrtý a pátý den cesty

Válíme se u vody, pijeme pivo a nikam nejedeme.

Šestý den cesty

Je čtvrtek a rozhodujeme se, jestli pojedeme dál, nebo ne. Vítězí názor, že tři dny stačí a chce to změnu. Takže cesta na Bulharské hranice do vesnice Vama Veche o které jsem slyšel, že je tam fajn, pokud se bude líbit zůstaneme, jinak jedem do hor. Cestou míjíme muzeum s lodí a jiným vybavením, děly, něco z historie Rumunského námořnictva.

V Vama Veche jsme za chvíli, pláže stejné, víc řas, slunce pere jako v úkole a tak rozhodnuto, jedeme zpět. Takže zpět na Mangalii, dále na Constantu a po dálnici Bukurešť. Po zkušenosti z příjezdu volíme tentokrát severní objezd Bukurešti. Nikdy to nedělejte, je to delší, zacpanější, jediné plus bylo, že jsem u Lukoilu nabral plyn. Po hodině a půl vyjíždíme na dálnici směr Pitesti a zase valíme. Krása, pohoda. Auto si jen vrčí, manželka nevrčí, co víc si přát. Pak dálnice končí stavujeme se v Bascově na oběd, zajímavé, už se i domluvíme co chceme na jídlo a bereme směr na Curtea de Arges. Toto město je kromě památek taky hlavní brána k silnici 7C Transfagarasan. Projíždíme přes a za Curtea si nacházíme ubytování. Je to nějaký pokus o kemp, ale není tam žádný host. Dostáváme ubytování ve vile, dvoulůžkový pokuj se sociálkou, cena 70 ley.

Vracíme se na nákup a navštěvujeme starý chrám

který je celý vymalovaný a pak řeckokatolický klášter v nádherné zahradě

Cestou do ubytovny berem plyn a pak umývání oken, příprava na zítřek, přejezd Transfagarasan.

Tankováno 53 litrů plynu, ujeto 450 km.

Sedmý den cesty

V 10 hodin po snídani vyrážíme k vrcholům Transfagarasanu. Zčíná to nenápadně, pak se otevřou hory jsme u přehrady Vidrau

Kolem vody skoro po vrstevnici a pak to zase začne, kopec, nahoru a stále vzhůru ku hvězdám

Potom tunel a jsme na tržnici. Oni na nejvyžším místě udělali velké parkoviště se stánky a nějaké ty hotely. Parkuji kde se dá, ono moc místa tu není, všude plno a jdem udělat vrcholovou fotografii

Hned i vidíme, co nás čeká

ještě sníh…

a jedeme dolů. Zase opatrná jízda, trojka dez plynu s klimatizací a hlavně moc nebrzdit, dolů to má 31 kilometrů.

Krása je za námi, brzdy přežily

a upalujeme po rovince směr Temešvár. Cestou se stavujeme v opevněném kostele

V Temešváru se ubytováváme hned na kraji v Eurocampingu. Doporučuji, chatky pěkné, klid, pohoda.

Tankováno 42,5, ujeto 430 km.

Osmý den cesty

Ráno snídaně, v recepci nikdo není, klíč předávám uklízečce a vyjíždíme k domovu. Posledné lei utrácíme v Peny těsně u hranic s Maďary vesnice Sanicolau Mare. Přes hranice v pohodě, nájezd na dálnici a hurá na Budapešť. Před Budapeští mě navigace vedla třikrát přes jednu křižovatku, vypínám ji a jedu podle ukazatelů. To je poprvé kdy mě zklamala. Očekávaná kolona se nekoná a tak projíždíle v klidu. Na žádost manželky se ještě pojedem podívat do Velkého Mederu, třeba tam najdem ubytování a tak dva dny zůstaneme. Takže na Komárno. Po přejezdu hranic nejhorší silnice za celou dovolenou, vyplašení řidiči jedoucí 30 přes vesnici vzpomínám na Rumunsko, jak tam se krásně jezdilo.

Na zbytku cesta není již nic zaznamenání hodného,přijeli jsme nakonec až domů.

Jel jsem na plyn co to dalo, na slovensku nebyla plynovka po trase a tak jsem 100 km od domova přepl na benzin a přijel tak až k plynovce kde jsem bral před odjezdem a doplnil plynu co se vešlo. Vešlo se dost, poprvé jsem po nasazení koncovky slyšel nádrž syčet, ještě než se spustilo čerpadlo.

Tankováno 48 litrů, ujeto 590 Km.

REKAPITULACE:

Ujeto 3044 Km, spotřebováno 278 litrů plynu a asi 20 litrů benzinu.

Plyn stál při kurzu 1:6,1 a průměrné ceně 3,1 lei asi 5260 korun, benzin 720 korun.

Dálniční známky jsem bral měsíční, celkem 950 korun za SVK+Maď+Rom. Mýtné v Rumunsku placeno 2x po 13 lei – 180 Kč.

Celkem 7110 Kč přímé náklady na cestu, což je 2,33 Kč na kilometr.

RADY, POKUD POJEDETE DO RUMUNSKA

Nevěřte tomu, co se povídá, cesty jsou lepší, nebo na stejné úrovni jako u nás, dálnice jsou úrovní tak dva světelné roky daleko. Odpočivadla na dálnici lepší, na většině teče voda a jsou lavičky a stoly.

Jezděte jako domorodci, nezavazejte jim ale jeďte si to své, rychlost se dodržuje, jen když měří. Pokud jedete v koloně 70 přes vesnici není to přestupek, místní o policii vědí a rychlost si přizpůsobují pružně. Pokud uvidíte policistu, že stojí někde ve stínu a usmívá se, neznamená to, že by chtěl buzerovat, je jen rád, že auta jedou a nikdo ho neotravuje. Dávejte pozor na místní, někdy jsou moc temperamentní a předjíždí těsně před zatáčkou nebo horizontem. Další hit je, že při předjíždění sundají nohu z plynu a jedou minimálním rozdílem rychlostí. Toto je ale k vidění i u nás.

Kvalita plynu je stejná, možná i lepší, ceny se liší až o 1,5 leu. Na severu, hlavně u větších pump je kolem 3,6 až 3,8, dole pak 2,4 až 2,8 leu. Nebojte se menších plynovek, platí se v hotovosti, ale kvalita plynu je vynikající. Při objíždění Bukurešti zvolte raději spodní – jižní –okruh, zdá se mi, že je rychlejší a jde méně na nervy. Pokud pojedete k moři, vezměte si sebou jen těch 13 leu na mýtné, kurz v bankomatu je mnohem lepší, až o 80 haléřů.

Ubytování je zbytečné zajišťovat dopředu, snad jen na první noc. Druhou už budete stejně u moře a tam jsou volných ubytování mraky. Pokud pojedete v místě, kde se chcete ubytovat pomalu, budete si prohlížet okolí, sami vám dají najevo, že ubytování pro vás mají. Buď cedulkou s nápisem CASARE, nebo třepáním klíči. Neberte hned první, ale pokud se vám líbí, menším otálením srazíte cenu. Vždy mají v záloze něco dalšího a domácí se vás stejně snaží natáhnout. Pokud jste spokojeni, dejte to najevo, budou rádi. V hospodách čepují pivo do 0,4l, ne jako u nás. Jídlo je stejně drahé a kvalitní. Pivo je jak které, dá se na něm přežít. Pokud se chcete stravovat tak jako mi, zajít si na oběd, u moře jsou AUTORESTORANTE, což jsou naše samoobslužné jídelny, sice jídlo servíruje prodavačka za pultem, ale můžete jí ukázat, co chcete. Menu jsou v takovém zařízení na výběr tak 3, cena od 13 do 16 leu.

tady jsou typické menu, 1-mleté maso – výborné-, bramborová kaše, zeleninová polévka, rohlík, 2 – plátek vepřového, rýže, kuřecí polévka, rohlík, okurek.

Domluva je špatná, ale jde to. Dost místních chtělo komunikovat francouzsky, nakonec ale i směska různých jazyků funguje stejně dobře. Dobré je vytisknout si nejpoužívanější fráze a od těch se odrazit, za pár dnů už ani nepřijde, že by byly problémy.

To je asi všechno.

Snad jen jedna rada nakonec:

NĚKDY I CESTA MŮŽE BÝT CÍL.

text a foto: Radoslav Horka (rade622)